Název

Dobříš - Hrad Vargač

Popis

Snad trochu opomíjenou památkou je přímo v Dobříši budova bývalého hradu Vargač.
Hrad Vargač stojí na skále naproti východní straně zámku. Byl vybudován na skalnatém ostrohu nad Huťským rybníkem. Byl nepochybně postaven na místě nějakého dřívějšího dvorce, které je doloženo přítomností krále Václava I., který zde 1252 vydal tři královské listiny uložené v archivu ve Vídni. Nedlouho na to ho (1262) však přenechal Rožmberkům a v roce 1321 ho vlastnil Štěpán z Tetína. Výhodná poloha v blízkosti Prahy na Pasovské silnici a přesto uprostřed lesů přiměla krále Jana Lucemburského, aby dvorec získal zpět a vybudoval zde hrad se sídlem královského lovčího. Občas sem zajížděli i jeho následovníci - Karel IV. a Václav IV. Není divu, že se podhradí záhy proměnilo městečko s četnými výsadami. Přitrž slibnému rozvoji učinily husitské války. Hrad byl dobyt a pobořený ho zapsal Zikmund v roce 1422 Bedřichu a Hanuši z Kolovrat. Od Hanušeho opět vykoupil král Jiří z Poděbrad a zastavil je r. 1461 svým synům Viktorinovi, Bočkovi, Jindřichu a Hynkovi, ale ti se statku někdy před r. 1472 opět vzdali. Potom se v jeho držbě vystřídali Jindřich ze Švamberka a na Zvíkově a v letech 1491-1527 Děpold z Lobkovic. Jeho synové vrátili r. 1530 Dobříš Ferdinandu I. a od něho ji dostal Vilém Švihovský z Rýzmburka (r. 1534 doživotně). Nakonec ji král doživotně udělil i Vilémovým synům, z nichž nejstarší Ferdinand se po otcově smrti skutečně ujal správy panství.
Válečné události a časté střídání zápisných pánů měly nepříznivý vliv na prosperitu panství. Do poloviny 16. století městečko Dobříš zpustlo a zbylí obyvatelé si opodál vystavěli několik vesnických usedlostí, hrad sám hrozil zřícením a nepomohly ani peněžité částky na jeho opravu, které král povoloval Vilémovi i Ferdinandovi Švihovským z Rýzmburka. R. 1569 získal celý statek se 16 vesnicemi (Dobříš, Skalice, Hraštice, Homole, Nečiň, Hrabří, Třtí, Pouště, Jablonná, Višňová, Zemice, Libice, Drsník, Ušnice, Horní a Dolní Mokropsy) Maxmilián II. a snažil se jej zvelebit opětným povýšením Dobříše na městečko, rozšiřováním panství a zpočátku i opravami chátrajícího hradu.
Brzy se však ukázalo, že statek není výnosný, a Rudolf II. se r. 1598 rozhodl, že jej prodá. Hejtman přesídlil do nového dřevěného obydlí u dvora a starý hrad, ponechaný svému osudu, zůstal od počátku 17. století pustý.
V roce 1630 Ferdinand II. prodal celé panství hraběti Brunovi z Mansfeldu. Mansfeldové v roce 1676 hrad opravili a z té doby pochází sklepní podezdívky a vysoký štít. V roce 1720 budovu zničil požár a vyhořelý hrad byl ještě v prvé polovině 18. století přestavěn na sýpku. Hrad byl od jihu dokonale chráněn příkrým skalnatým svahem, spadajícím do rozlehlého rybníka, po mírnějším svahu od severu vedla přístupová cesta přes příkop s valem a branou, jejichž pozůstatky jsou dosud patrné. Budova obdélného půdorysu je dnes dvoupatrová, s raně barokním štítem na severozápadní straně, se čtvercovými okny a hladkou fasádou. Z někdejšího hradu jsou dochovány zbytky původních sklepů, tesaných do skály a přezdívaných. Interiér je zcela účelově modernizován (železobetonová konstrukce). Opodál k východu je menší, jednopatrová budova bývalého purkrabství, která také ztratila svou původní podobu mnohými přestavbami, pod její západní částí je však dosud původní sklep, vylámaný do skály a sklenutý cihlami i kamenem.
Jde o dvě budovy čp. 7 ve východní části města Dobříše - sýpka (Vargač) a tzv. Purkrabský dům - dnes obytná budova, obojí na srázu nad Huťským rybníkem.
Jak již bylo řečeno, hrad vlastní soukromník. Ten chtěl zpustošenou budovu přeměnit na hotel s obrazovou galerií a přilákat tak turisty.
Pověst:
V místě, kde dnes stojí zámek Dobříš, se kdysi pyšnil hrad Vargač. Býval to hrad chudý, chátral a pustl. Jediné, co přitahovalo lidi hledající poklady, byly hluboké sklepy s dlouhými podzemními chodbami. V dobách, které dávno odnesl čas, žil v městečku chudý, líný Tonda. Práci se vyhýbal, jak jen mohl. Nejraději se toulal městem a vysedával v hospůdce. A při takovém nicnedělání míval hluboko do kapsy. Jednoho dne, když jako obvykle vysedával u truňku, zaslechl, jak si sousedé vyprávějí o pokladu, který je ukryt v hradním sklepení. Přisedl k nim a bedlivě naslouchal. Rozhodl se, že poklad vykope, stane se tak bohatým a už nikdy nebude muset nic dělat. Na svatého Jana, kdy noc nebývá žádná a smrtelníkům se otvírá svět tajemných bytostí, se Tonda vydal na Vargač. Když přišel k hradu, na okolí padal soumrak. Se strachem vešel do sklepení. Ukrutné ticho rušilo jen kapání vody ze stropu a plamen svíčky vytvářel na zdech strašidelné stíny. Už se chtěl Tonda rozeběhnout zpět k domovu, když spatřil v rohu místnosti modré světýlko. V koutě se krčil skřítek s vrásčitou tváří a dlouhými bílými vousy omotanými kolem pat. "Neubližuj mi Toníku,dobře se ti odměním.." Když to Tonda uslyšel, zaradoval se. Nastavil dlaň a skřítek mu na ni položil zlatku. "Tak málo, ty dědku." "Víc nemám. To víš, chudý hrad, chudé strašidlo. Ale přijď za týden, dám ti další zlatku, jenom mi prosím neubližuj." Tonda strčil peníze do kapsy a odešel. Za týden přišel zas a dostal další zlatku. Tak se stalo, že začal chodit na Vargač každý týden. Lidem začalo být podezřelé, kde Tonda peníze bere, a tak ho začali sledovat. Jedné noci proto pověděl skřítkovi: "Už za tebou nemohu chodit. Musíš mi peníze nosit." Skřítek se rozzlobil. "Jednou za rok mají nad námi lidé svou moc a já jsem ti neslíbil, že ti je budu nosit. Abys toho nelitoval." "Poslouchej mě, příští týden přijdeš k šibenici, dědku. Tam se v noci nikdo neodváží." A jak řekl, tak se také stalo. Za týden šel Tonda k šibenici. Skřítek už tam čekal. Položil Tondovi do dlaně zlatku. V té chvíli obloha ještě více zčernala, ozval se ohlušující hrom a blesk Tondu zasáhl. Ráno nebyl mládenec k nalezení. Slunce už stálo vysoko na obloze, když našli Tondu ležet na popravišti. Byl mrtev, tělo měl rozsápané jako od divoké kočky a ve zkrvavené ruce držel zlatku. Jen svatojánský stařeček věděl, co se té noci událo, ale na hradě už se nikdy neukázal.

Kategorie a štítky

Nastavení